THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jeden z nejmladších death metalových spolků této bezvýznamné planety, jejíž půda je prostoupena krví barbarských bojovníků a vzduch nasycen bratrovražednou nenávistí, by vám rád svým druhým řadovým počinem nainjektoval řádnou porci svých nihilistických orgasmů přímo do vaší nicotné nervové tkáně, jež bude systematicky naplňovat mysl depresivními vizemi megatunové tíhy. Vězte, že průměrný věk všech členů této polské chrtí smečky byl v době založení, tedy v roce 1997, pouhých a neuvěřitelných 14 let! Tito deathem nasáklí teenageři nového metalového pokolení však urazili od svých prvotních nahrávek řádný kus cesty, bohatě protkaný zodpovědnými návštěvami hudební školy, aby se nakonec chopili svých drahocenných, krví i potem potřísněných, nástrojů a započali svým neutuchajícím umem vymazávat z otevřeného boje o císařský deathový trůn nejednu smrtonosnou družinu.
Blitzkrieg, který od první sekundy demoluje organické součásti vašeho metaluchtivého těla, je přesně tou pravou, precizní a časovanou náloží, před kterou se neubráníte po celou dobu trvání nahrávky, jež se vešla téměř na chlup přesně do 35 minut.Jako dokonale obrněný a nezničitelný tank se hrne tato polská horda kupředu se svou hrdou, hutnou a dokonale precizní rytmikou.Technická stabilita a vyváženost hudebních intencí jednotlivých členů souboru je natolik šokující, že jen stěží přijmete fakt jejich současného věku.Technický death metal je v tomto případě skutečně tím pravým termínem.Ve smrtelném hávu zabalená brutalita vás bude nutit k ukončení destrukce vaší identity, ale zcela jistě se přistihnete, i přes rozpadající se hudební aparaturu pod puntičkářskými údery bicmana Vitka, že toto přesně pracující soukolí ukončí vaší hypnotizaci teprve až posledním záškubem repro-soustavy.
Mohutná energie celé kompozice, stavěné na učebnicových základech polské death metalové školy, je umocněna především zručností a hráčskou dovedností členů Decapitated.Strojově přesné kytarové exploze jsou spolu s bořícím zvukem basy podporovány nepříčetnou bicí soupravou a tento nekončící proud se ne a ne zastavit.A když už pomalu nezvládáte nával těchto elektrických šoků, dostaví se neočekávané přerušení perkusí a vyvalí se na vás riffující kytarové běsnění.Při dalším návalu již takovýto ďábelský manévr očekáváte.Jaké je však vaše překvapení, když neviditelný semafor vystaví stopku protentokrát kytarovým partům a bubeníkovy rychlé ruce dokážou, že si také zaslouží samostatný výpad.Mistrně zvládnutá kytarová sóla jsou pak jen onou pověstnou sladkou třešničkou, jakkoliv je tato deathová odrůda spíše jedovatě nakažlivá.Čím déle nahrávku poslouchám, tím větší mám pocit, že mnoho slavných metalových, respektive hard-rockových „staříků“ pyšnících se svými hráčskými dispozicemi (a žijících převážně ze slávy dob dávno minulých) by již při prvním poslechu „Nihility“ prodalo své instrumenty do nejbližšího bazaru a věnovalo se činnostem méně náročným.Vždyť ani poslední člen kapely, hrající na nástroj ze všech nejcennější, tedy vlastní hrdlo, nezaostává za svými kolegy a svým agresivním vokálem spoludotváří infernální zkázu tohoto všebořícího díla.
Death metalová vichřice utichla.Využiji chvilky propastného ticha, abych vás ještě před znovuotevřením pekelné brány seznámil s celkovou tváří alba „Nihility“.Prvotina, honosící se názvem „Winds Of Creation“ byla, a stále je, hodně přirovnávána k polské stálici Vader.Nebylo se taky čemu divit, neboť o produkci se nestaral nikdo jiný, než Piotr Wiwczarek, jehož rukopis je na tomto debutu hodně čitelný.Tentokrát však budete mít co dělat, abyste našli větší souvislost se „soundem“ vaderovského ražení.Ba co víc, Vader se budou muset zatraceně „otáčet“ se svým novým albem „Revelations“, aby se nestalo, že žáci předčí učitele … Déle vás však zdržovat nebudu, rychlík do horoucího pekla už má opět otevřeny dveře, stačí jen nastoupit a Decapitated už dokonají dílo zkázy …..
8,5 / 10
1. Pefrect Dehumanisation (The Answer?)
2. Eternity Too Short
3. Mother War
4. Nihility (Anti-Human Manifesto)
5. Names
6. Spheres Of Madness
7. Babylon´s Pride
8. Symetry Of Zero
9. Suffer The Children (NAPALM DEATH cover)
Carnival Is Forever (2011)
Live At The Rescue Rooms (DVD) (2009)
Human's Dust (DVD) (2008)
Tribute To Vitek (Compilation) (2007)
Live Nottingham 20 Dec 2004 (Live) (2006)
Organic Hallucinosis (2006)
The Negation (2004)
Nihility (2002)
Winds Of Creation (2000)
Polish Assault (split s YATTERING, LOST SOUL a DAMNABLE) (2000)
The First Damned (compilation) (2000)
The Eye Of Horus (demo) (1998)
Cemeteral Gardens (demo) (1997)
Zdálo by se, že Polsko se svými mamuty Vader a stovkami jejich více či méně plagiátorských nohsledů už v deathmetalu nemůže přinést nic moc nového. Omyl. Potřeba neustálé změny a konfliktu ve zdánlivém řádu věcí pohnula ledy strnulosti a stvořila „NICOTU“… Decapitated odhalili nové dimenze zdánlivě vyčerpaného vzorce. Na základních kamenech Morbid Angel a Vader vystavěli další z pilířů deathmetalu, pevný v základech a prchavě proměnlivý ve své životné dravosti. Jen těžko se mi vyjadřuje překvapení, jaké se mě zmocnilo při poslechu téhle desky a ještě více po následném náhledu do jejího myšlenkového pozadí. Nihility je ztělesněním moderního pojetí klasického deathmetalu – osvědčený a tradiční vzorec je zde předvedený s naprosto bezprecedentní svěžestí a instrumentální jistotou. Nedá mi to, abych se nezmínil o obrovském přínosu nového bubeníka, kterému je pouhých 18 let, ale hraje úplně skvěle – ne na efekt, ale jako fungující součást celku. Hudba dokonale ladí se svou myšlenkovou náplní, v níž se mísí manichejská dialektika s fascinací symetričností a dokonalou rozporností nuly. Skvělá a myšlenkově obsažná hudba, čistý a mohutný zvuk, výborný obal… skutečně komplexní deska. Příliš krátká věčnost. Přestože „měříme svět mírou naší slepoty“, tohle je v jistém smyslu dokonalé.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.